Domácím vzděláváním k sebehodnotě
Psal se rok 2021, když jsme se vydali na cestu domácího vzdělávána. A i když jsem vždy věděla, že pro mé děti novodobý školní systém není, tak si nějaké ty roky ve škole odchodily. Díky stěhování si starší syn prošel celkem třemi školami za 4 roky, z toho ve dvou z nich (první a poslední) se setkal se šikanou. A tak jsme měli to štěstí, že nám bylo ukázáno prostředí, kde věci fungují a jak to vypadá, když se šikana neřeší. Více o tom najdeš v mém předešlém článku ŠIKANA - jak postupuje škola, která ji potírá a jak škola, kde bujně roste. A jak jsme ji řešili my.

Kromě fyzického napadení se školní docházka projevila hlavně na psychice a to hlavně syna. Dcera ta to vyřešila tak, že na školu totálně kašlala a domů v posledním půlroce docházky nenosila v hlavě ze školy vůbec nic. Bylo jí to úplně jedno. I přesto, že ji doposud škola moc bavila. Syn díky fyzickému napadení v sobě nese horší šrámy.
Často čtu různé příspěvky a vidím rodiče, kteří vědí, že jejich děti do systému nepatří. Tak jako jsem to věděla já. A také v nich vidím ten vnitřní boj s tím, co společnost prokazatelně káže za normu a co maminka cítí v srdci. Obě se rozporují a strach vyhrává. V neposlední řadě také vznikají mezi partnery rozepře, protože tatínci jsou přesvědčeni, že dítě do školy prostě musí (tak to bylo i u nás).
A když už maminka ví, že takto to nechce, přichází na řadu uhájit si své stanovisko - před manželem, před rodinou a hlavně před samotným systémem. Nedávno jsem měla rozhovor s maminkou, které učitelky v MŠ řekly, že její dítě do posledního ročníku MŠ jednoduše musí. A tak ho tam zapsala, aby ho pak za den stáhla, protože se tam malý úplně sesypal. A to tím teď nemyslím, že plakal, protože mu bylo smutno. V této MŠ se dějí podobné věci, jako v místní ZŠ. Jak si mohou zdejší učitelky troufnout říct, že tříleté dítě, které je v MŠ první den potřebuje asistenta, protože odmítá jíst, nespolupracuje, vyhýbá se kolektivu atd. Asi už jsou v systému tak dlouho, že se samozvaně pasovaly na pozici psychologa.

Je třeba si uvědomit, že dítě je v novém prostřední, není vůbec vyvinuto pohybovat se v prostoru bez rodičů a už vůbec není schopno reagovat - prostě na to jeho mozeček ještě nedozrál a ještě dlouho nedozraje. Rodiče své děti svěřují do rukou učitelek a věří, že instituce provede náležitou selekci lidí, kteří se pro práci s dětmi vůbec nehodí. Tak tomu ale není.
Já jsem se setkala s ženou, která se rozhodla, že se stane učitelkou v MŠ. Žila jsem v jejím pronajatém domě a sdílela jsem s ní a jejími dětmi zahradu, A tato žena, která už pracovala ve školce, a patřičnou školu si dodělávala, se neuměla ovládat a křičela sprostě bezdůvodně na děti. Ano byla asi unavená, ale to bude i v práci s dětmi. Můj syn si hrál na zahradě s vodou a hlínou a v tu chvíli tam přiběhl jejich bílý boxer a celý se v tom bahýnku vyválel. Syn se smál a pes se vzápětí sebral a utíkal domů.
Tam ovšem narazil na onu budoucí paní učitelku z MŠ, která psa před chvílí koupala. To však nikdo nevěděl. A co se stalo. Přiběhla na zahradu za synem a začala mu sprostě nadávat. Křičela po něm, že je spratek a hovado. Syn nechápal a já jsem nechápala, co udělal, protože jsem byla v domě. Později se mi přišel omluvit její manžel, který vysvětlil, jak je unavená a že psa před tím celého vykoupala.

Ano stát se to může každému z nás, Ale já osobně si nemyslím, že do MŠ patří ženy, které mají problém zvládnout své emoce a neumí pod tlakem pracovat. Protože práce s dětmi je, ač to tak nevypadá, pod neustálým tlakem.
A pak se není čemu divit, že školství máme tam, kde je. Syn si ze školy odnesl nálepky, kterým uvěřil a považoval je za pravdu. Díky porovnávání, díky soutěžení, díky vedení třídní učitelky, díky učitelům, kteří látku umí o něco více, než žáci, které učí. Těžko jim pak mohou vysvětlit matematiku, když oni sami ji nechápou. A to se bavíme stále o prvním stupni.
Takže o sobě často hovořil : " Jsem naprostá nula. Jsem blbý, Jsem idiot. Jsem k ničemu, Nic neumím. Nic mi nejde. Jsem blbec." Hlavně v matematice si to myslel. Přitom je velmi inteligentní, logicky smýšlející kluk, který ovšem matematiku chápe po svém. Bohužel jeho chápání pochopí jen ten, kdo matematice rozumí a logika je jeho devíza. Což byla jen paní učitelka na prostřední škole, kterou syn navštěvoval.

A tak jak jsme přešli na domácí vzdělávání, tak jsem měla jediný cíl. A tím bylo ukázat synovi, jak to tou matematikou a jeho uměním skutečně je. Zprvu to byla náročná cesta. Byly doby, kdy jsme
i 3 týdny nic nedělali. Prostě jsme jen plynuli a já instinktivně věděla, že takto je to správné. Když ti něco nejde, taky to dělat nechceš, že?
V jednu chvíli jsem dokonce zapochybovala, a myslela si, že je syn dyskalkulik. Po rozhovoru s bývalou učitelkou syna a mým mužem, jsem pochopila, že syn jen nemá dobře ukotvené početní operace. A jak to tak v matematice bývá, vše na sebe navazuje. A v jeho hlavě se z toho všeho rázem udělal takový mišmaš, že si pletl početní operace.
Vydali jsme se tedy měsíc a půl cestou, kdy jsme se vrátili do druhé třídy a v kuse jen cvičili odčítání přes desítku. Po tomto čase si syn ukotvil odčítání a početní operace se mu přestaly plést. Najednou byl schopen počítat i to, co mu předtím dělalo velké problémy.

Nebo při dalším vysvětlování učiva, už si přesně nevzpomenu, co to bylo za látku, mi na konci řekl : "To je tak snadné? To kdyby mi to vysvětlili takto, jak jsi mi to vysvětlila ty, mami, tak to počítám správně. Ale já to celé pochopil blbě a celou dobu jsem počítal špatně."
Před rokem kdy jsem mu dávala na výběr, zda chce počítat nebo dělat češtinu, tak si vybral češtinu se slovy: ¨Matika je totiž strašně těžká a já jsem na ní totální blbec." Dnes když položím tu samou otázku, tak hrdě volá: "Matiku, ta je totiž úplně lehká"
A víš, co je na tom nejlepší? Že od té doby jsem od něho neslyšela větu: "Jsem úplný blbec. Jsem nula. Nic neumím." A to je na tom to nejlepší.

Co jsem však proto musela udělat?
💫 Určit si prioritu a zodpovědět si své PROČ? Jaký cíl, chci dosáhnout.
💫 Vzdát se plánu, že se budeme učit každý den.
💫Byly dny i týdny, kdy jsme se prostě neučili nic.
💫 Pochopit, že věci na sebe navazují a pokud není pochopen základ, nelze pokračovat dále. Naopak je nutné se vrátit na začátek.
💫Věnovat se měsíc a půl učivu, které mělo být zvládnuto před třemi roky tj. zastavit se v učení současné látky.
💫 Odsunout učení jiných předmětů, abych syna nezahltila informacemi.
💫 Učení bylo systematické, založená na kvalitě tedy pochopení učiva, ne na kvantitě (tedy třeba jen jeden příklad denně, ale s řádným pochopení)
💫 V sobě přenastavit ten tlak vycházející z toho, že nemáme zvládnuté učivo, které bychom měli mít.
💫 Z toho plyne odložit očekávání a naladit se na potřeby syna nikoliv školního vzdělávacího řádu.
Co dělal syn:
💛 Pochopil, že zodpovědnost si nese sám.
💛 Dost často jen plynul, kdy podle norem nedělal nic. Přesto to mělo veliký vliv na jeho učení.
💛 Integroval do sebe, že není ten, za koho ho měli všichni ostatní
Takže pokud máš pocit, že tvé dítě odmítá po přestupu na domácí vzdělávání pracovat a ty ho do všeho musíš nutit. Zároveň ty máš pocit, že jsi tlačena školou a systémem do nějakých výkonů věř, že všechno je možné.
Jakmile nepodlehneš tomu tlaku z venku, ale naladíš se na své dítě a spojíš se svým posvátným PROČ v sobě, uvidíš cestu, kterou máš jít.
