Šikana dítěte jako následek prožitého traumatu

10.09.2023

Za čas, který mé děti strávily ve škole, jsem se mnohému naučila o sobě i dětech. Dlouho jsem cítila, že mé děti do systému školy jednoduše nepatří. Neuměla jsem to nijak vysvětlit logikou. Prostě to bylo ve mně. Pravda, která tam sídlila a měla své místo.

Bohužel můj tehdejší manžel o domácím vzdělávání nechtěl ani slyšet. I když jsem s ním o tom debatovala. Dnes vím, že jsem mohla udělat mnohem více, než podlehnout. Měla jsem se více otevřít všem možnostem a zkusit je, namísto toho jsem ustoupila manželovi a prvorozeného do školy zapsala. 

Syn to věděl od samého začátku také, takže když měl být zápis, tak onemocněl. Jakoby to bylo dnes. Pamatuju si, jak jsem šla na zápis bez něho, protože on doma ležel v horečkách, které dosahovaly
40 °C. Kdyby tam tehdy byl se mnou, asi bychom si vysloužili odklad. 

Nu což, stalo se a 1. září měl syn nastoupit do první třídy. Vůbec se mu nechtělo a popravdě se ani nedivím. V sobě jsem stále cítila tu niternou pravdu, že tam chodit nemá. Ale chodit nakonec začal. Avšak po čase začal být nemocný. A to dost často, Začalo to nevinně, občasnými virózami, ale nakonec se to v druhém pololetí odehrávalo stylem: 3 týdny doma, 1 týden ve škole.

Věděla jsem, že je něco špatně. Se synem každý den hovořila, probírala jsem, co se děje ve škole, zda mu tam nikdo neubližuje, zda se k němu spolužáci chovají hezky, zda se paní učitelka nechová špatně. Vždy jsem dostala stejnou odpověď. Nic zvláštního se neděje. 

Ale já věděla, že se děje něco, co se dít nemá. Jen jsem se k tomu nemohla dopátrat. Nedůvěra, kterou ke mně syn měl, pramenila ze situace, která se stala v jeho necelých 2 letech. Až později mi došlo, že s ní souvisí i šikana, která se mu ve škole děje. 


Asi ve 22 měsících byl operovaný. Bohužel došlo k popletení pořadí pacientů a namísto mého syna vzali jiného chlapce. Až na operačním sále, když se maminky doptali, zda jde s tím a tím problémem a ona odpověděla záporně, zjistili, že je něco špatně. 

Pak pro nás nastal horor. Já v 7 měsíci těhotenství a syn v pohodě ležící na nemocničním lůžku. Najednou přiběhla sestra, než jsem se stihla zvednou ze židle, vrazila synovi do úst stříkačku a se slovy: "Opovaž se mi to vyplivnout," mu držela zavřená ústa. Byla to nemocnice v Olomouci, specialista na tyto operace. Ne však tak co se týče personálu a hlavně sester. Než jsem stačila cokoliv udělat, sestra zmizela.

Synovi premedikace nestačila ani zapůsobit a že se jede na sál. Namísto vysmátého miminka, které má úsměv od ucha k uchu, jsem šla vedle postýlky a viděla ten děs v jeho očích. Pak jsem ho vzala do náruče a šli jsme společně. Nakonec mi ho před sálem vzali z rukou a dveře se zavřely. 

Co se za nimi stalo, nevím. Jedno vím jistě, že zpět se mi už nevrátil syn , kterého jsem znala. Ale dítě s velkým traumatem na duši i srdci. Dlouho jsem se obviňovala, že jsem to dovolila, Syn z toho byl totiž tak vyděšený, že na pooperačním vůbec nebyl, protože jim tam neustále vstával. Tak ho vezli rovnou na pokoj za mnou.

Dodnes si pamatuju, jak se jedna sestřička smála, že je to V.I.P. pacient, Ta bohužel vůbec netušila, co se ve skutečnosti stalo.

Celá situace měla pro syna však dost nepěkné následky. Začal být neošetřitelné dítě.  Bílý plášť se k němu nesměl přiblížit na 10 m. Při pohledu na někoho v roušce, lezl pod židle. Vůně dezinfekce, kterou používají v nemocnici, ho doslova paralyzovala. Když ji ucítil, nohy se mu přikovaly k zemi, strnul a nemohl udělat ani krok. A doktory dodnes nemá rád. 

Mnohem hůř však utrpěla jeho psychika. Začal mi nedůvěřovat. No jakpak by ne. když jsem ho dala do rukou lidem v bílých pláštích, v rouškách a nechala ho tam samotného. Dovolila jsem to. A on tam zůstal sám. 

Bránil se, bojoval co to šlo. Operace se totiž protáhla z hodiny a půl na dvě a půl hodiny. Nechtěl, chtěl svůj život, svůj boj vybojovat. Bohužel po čase zjistil, že to nedokáže a tak to vzdal, Neubránil sebe, neubránil své tělo, a nezbylo mu než to vzdát, i když chtěl bojovat dál. Znám ho. Nikdy nic nevzdával. 

Vždy si bránil svou pravdu, a nikdy nepodléhal tlaku a nátlaku jiných, a to mu bylo jen necelé dva roky. Po této události se ale vše změnilo. 

Trauma, které prožil ho změnilo. Prohrál navenek a prohrál i vnitřně. Tam, tenkrát na operačním sále, přijmul do svého systému fakt, že nemá cenu bojovat, bránit se, protože stejně prohraje. Tam přijmul přesvědčení, že i když bojuje, zůstává na to sám a nikdo, ani maminka mu nepomůže.  Tak bylo zaseto semínko šikany, která se mu pak odehrávala ve společnosti. Tam totiž tu svou bitvu prohrál a byla to bitva, ve které se z jeho pohledu jednalo o všechno. 

Neubránil své hranice. I když je celým svým tělem i duší bránil. A jeho hranice se od té doby rozplývají. Zvláště ve společnosti druhých lidí, hlavně dětí. Jakoby věděl, kde je má, je si jich plně vědom, ale buď je nabrání vůbec, rovnou to vzdá, nebo je brání rovnou silným protiútokem, který však vždy vyvolá jistou reakci, Tu však vědomě vyvolat nechce a pak, když na sebe díky tomu sešle negativní až agresivní reakce, neumí se bránit. Tehdy totiž prohrál a oni ho nakonec přeprali. 


To byla ta lekce, kterou si z toho všeho v nemocnici odnesl.

Trauma, které prožil jako dvouletý si bohužel nepamatuje. O to horší je cesta k uzdravení. Od strachu z lékařů, roušek, bílých plášťů a dezinfekce nám pomohla kraniosakrální terapie. Dnes se vše, co se odehrála z tohoto pohledu už neděje. Jendo však stále platí. Lékařům nedůvěřuje a nemá je rád.


A šíkanu? Tu teď už neřešíme, protože se učíme doma. Synovi stále zůstává nedůvěra v cizí lidi a v procesy, kdy by s ním měli nějak pracovat. Takže poslední terapie metodou ONE BRAIN, bohužel nedopadla úplně dobře, protože ji nakonec odmítl. Já však věřím, že nás každý den posouvá blíže k uzdravení. Nás oba.



Co nám však šikana vzala a co zase dala, to zase v příštím článku.