Příběh z Nemocnice a Cesta k Vnitřní Rovnováze

Přijíždím do nemocnice, cítím bolest v noze, která mě už měsíc pronásleduje, a teď se přidala i achilovka. Bolí mě z nesprávného pohybového vzorce a cítím tlak v lýtku. Před nemocnicí mě zastavil pán a položil otázku, která mě zaskočila: "Jdete do nemocnice, nebo na prezentaci robota?" Okamžitě mě ten robot zaujal, přestože jsem šla do nemocnice. Ten moment mi zůstal v hlavě a stal se klíčovým pro celý můj další den.
Jakmile jsem vystoupila z auta, slyším muže, který mluví se starším pánem o tom, jak ten robot bude laparoskopicky operovat prostaty. Šla jsem dál, ale tahle událost mi neustále rezonovala. Bylo to, jako by mi to celé něco naznačovalo, že já sama jedu na bázi robota – plním příkazy, zadávám úkoly a hledám cesty, jak dosáhnout výsledků. Všechno je řízené, všechno je naplánované, a přitom mi chybí prostor pro radost, pro spontánnost.
Rozproudit život a sexualitu
Na rentgenu se mnou začal vtipkovat radiolog. Řekl mi, že mi udělá odběry, ale že otázka je, jaké! Měl v sobě lehkost a hravost, a jeho dvojsmyslné vtipkování mezi mužem a ženou mě upozornily na to, že v mém životě chybí vitalita a rozproudění životní energie, která je s ženskou sexualitou úzce propojena. Byl to trochu sexuální humor, ale zároveň mi to přišlo jako důležitá připomínka toho, že potřebuji více hravosti a uvolnění.
Dále mi radiolog vtipkoval o tom, proč mi vlastně dává krytí na pohlavní orgány, když to už dávno není povinnost. "Dávám to každému, ale vlastně nemusím. Vy jste ale ještě mladá?". Připomínka toho, že mladá stále jsem, ale necítím se tak po fyzické stránce.
Ženské kruhy – prostor pro růst druhých
V čekárně jsem pak narazila na dvě ženy uklízečky a naše debata se rozběhla spontánně. Povídaly jsme si o životě a přišlo na téma mých ženských kruhů. "Vedu tyto kruhy a vidím v tom velikou důležitost", vyprávěla jsem jim. "Když pozoruji ženy, jak postupně přicházejí na to, kým jsou, jak vstupují do své síly, rostu spolu s nimi." Je to úžasný pocit, být svědkem toho, jak se mění, jak znovuobjevují samy sebe a nacházejí svou vnitřní stabilitu.
Tato práce mi dává smysl a energii, ale také mi ukazuje, jak moc mi chybí vlastní místo, kde bych se cítila v klidu a bezpečí. Čtyři roky už nemám své místo, svou chatu v přírodě, kde bych byla blízko přírodě a kde bych našla rovnováhu. Tato ztráta se promítá i do mého těla – levá strana mě bolí, jako by mi dávala najevo, že právě tu ženskou stránku musím posílit a uzdravit. Že je potřeba najít novou cestu, jak být opět v napojení na přírodu tak niterně jako tehdy.
Čtyři důležité nitky mého příběhu
Můj den v nemocnici mi ukázal čtyři zásadní věci, které se táhnou jako nitky okamžiky minulých týdnů...
1. Nedostatek radosti a hravosti
Robotizace, která se projevila na začátku dne, mi jasně ukázala, že musím do života vnést více radosti a hravosti. Můj život se nesmí stát jen sérií úkolů a termínů. Potřebuji se naučit, jak si užívat maličkosti a rozproudit svou energii.
2. Potřeba delegace
Robot, který umožňuje lékařům operovat na dálku, mi připomněl, že nemusím všechno zvládat sama. Je na čase začít delegovat a ulevit si od tlaku, který si kladu na sebe. Potřebuji prostor pro odpočinek a regeneraci.
3. Chybějící opora a místo
Ztráta útočiště, mé chaty v přírodě, zrcadlí vnitřní ztrátu pocitu bezpečí. Nemám místo, kde bych se cítila plně v klidu a propojená se sebou. I když pracuji s druhými a pomáhám ženám nacházet jejich sílu, sama potřebuji najít své vlastní útočiště, které jsem ztratila.
4. Pohled na černou a bílou
Během mé návštěvy nemocnice jsem narazila na tři policisty a jednoho zločince, který vypadal, jako by byl opojen drogami. Tento obraz mě upozornil na dualitu a kontrasty v životě. Zločinec a policisty, černá a bílá, ukazují, jak rozdílné aspekty našeho života mohou existovat vedle sebe. Možná se i já ve svém životě cítím rozpolcená, dělám věci, které nejsou v souladu se mnou, a snažím se najít rovnováhu mezi tím, co dělám a tím, co si přeji.
Co říci závěrem
V každé situaci a každém okamžiku se mohou skrývat odpovědi, které hledáme. I když se to na první pohled nemusí zdát, život nás neustále vede a ukazuje nám, co je třeba vidět. Každý rozhovor, každé setkání a každý detail v našem dni nám může přinést hlubší pochopení a odpovědi na vnitřní otázky, které nás trápí.
Všimnout si toho, co se děje kolem nás, je klíčem k tomu, abychom našli smysl a odpovědi, které hledáme. I když si otázky musím nakonec zodpovědět sama a musím nechat věci dozrát ve své mysli, každodenní situace nás mohou vést k většímu porozumění a vnitřní rovnováze.
Sdílím tento příběh, protože je důležité být přítomen v tom, co se děje kolem nás, zejména když hledáme odpovědi na hluboké otázky a snažíme se pochopit, co nám naše tělo a mysl říkají.
A pokud i ty máš v sobě hluboké otázky, na které hledáš odpovědi a rád(a) bys našel(a) souvislosti, které mohou přinést dané odpovědi, ráda ti s tím pomohu. Proces, který jsem popsala dnes, využívám i u konzultací ohledně psychosomatických projevů nemocí, ale také při vztahových konzultacích....protože jak jsem už řekla, všechno se vším souvisí. Více najdeš TADY.
PS: A taky jsem tam potkala hned na příjmu muže (ortopedického bratra), který mi při odchodu pomáhal pochopit, s názornou ukázkou, jak s berlemi chodit. Což mi teda vůbec nešlo a jsem mu velmi vděčná. A víš koho mi připomínal? Štěpánka z Básniků. A to je taky vzkaz, který si nechám už jen pro sebe :)