Cítím se osamělá, bezMOCná a mé dítě je opakovaně neMOCné.

16.04.2024

Je večer a já si všímám, že můj syn je více přítulný než bývá obvykle. Polehává a je bez své všudypřítomné energie. Přistupuji k němu a sahám mu na čelo. Cítím horkost jeho čela na své studené ruce a jdu pro teploměr. Dnes už je to druhý den, co má horečky. Když se na teploměr podívám je na něm 40,1°C. Leží mi tady, oči má znavené a já se cítím tak bezmocná, tak bezradná.

Už je to tady zase. Už se to znovu opakuje a já vůbec nevím proč. Vůbec nechápu, jak z toho ven. Cítím se uvnitř tak sama, tak malá a bezmocná. Když se podívám na toho malého drobečka, kterého držím v náručí, vidím jeho smutné oči bez života, jak nemůže udělat vysílením ani krok. A já přemýšlím, jak je to možné.


Všechny tyto myšlenky přicházejí během okamžiku. V pár sekundách mi prolétává hlavou tolik myšlenek. Hlava jede na plné obrátky a přesto není schopna vymyslet odpověď na jedinou z nich. Jednoduše proto, že ji nezná. 


Jako vždy to začalo nevinně od 37,7 °C včera až k dnešním 40,1 °C. A já se rozhoduji, zda podat kromě zábalu i něco jiného na snížení teploty. Doslova mi to rve srdce na kousky, sledovat to malé tělíčko, toho malého človíčka, kterého tolik miluju, a vidět, jak ztratil jiskru v oku a leží tady tak sklíčený. Více sklíčená jsem ale já a sahám po sirupu na horečku. Ten však zabírá pouze na pár hodin a pak je horečka opět stejně vysoko.


Strach mi nedovolí nechat to být a tak i když vnitřně cítím, že mi doktoři nepomohou, odjíždíme na pohotovost. Při cestě autem se mi neskutečně ulevuje a já ani nevím proč. Na pohotovosti to vypadá jako bychom si vymýšleli. Teplotu tam nenaměřili a nezjistili ani nic jiného.


Jako obvykle stejný scénář. Lékaři syna vyšetří a výsledkem jejich vyšetření je úvaha, že jde nejspíše o virózu. A já si vyslechnu už mi tolik známá doporučení, které slýcháváme pokaždé. Dávejte tekutiny, měřte teplotu, snižujte teplotu, dodržujte klidový režim a kdyby cokoli, přijeďte. Už mi to přijde jako kolovrátek. Svým způsobem mě uklidňuje, že nejde o nic vážného, ale nedá mi to a stále se v sobě ptám, proč se toto děje.


Protože pokaždé, co se ocitám mimo domov, pokaždé když jedu s malým na pohotovost, tak se nám oběma vždy uleví. Uleví se jemu a uleví se i mě. Přestože to doma vypadá mnohem mnohem vážněji. Kde je zakopaný pes? Kde mám hledat? Proč tomu tak je? Už si toho dlouho všímám a hledám na všechny tyto otázky odpověď. Možná právě přichází…


Přestože si toho všímám, nevím, jak to uchopit. Nevím, co za vzkaz mi přináší tyto opakující se situace. Avšak vím, že je zatím něco mnohem víc. Něco, na co se mám podívat! Něco co mám uvidět!

Horečka jako taková je běžný příznak imunitního systému. Je to nástroj imunitního systému a já toto všechno vím, ale na co imunitní systém mého syna reaguje? To jsem se rozhodla zjistit.


A jednoho dne mi to dochází.


Jak vlastně žiju? 

S kým ve skutečnosti žiju? 

Je mi dobře, když se podívám na svůj život? 

Zjišťuji, že můj život je jedno velké bolavé místo. Jsem ve vztahu, který mě nenaplňuje! Žiju s mužem, který mě nepodporuje. Jsem s mužem, který nechává mě a našeho syna doma samotné a raději dává přednost kamarádům a jiným věcem. Nechce s námi trávit čas.


A teď si uvědomuju, jak moc mě to trápí! Lituji toho, že s tímto mužem mám dítě. Lituji, že jsem nepoznala dříve, kým skutečně je. Představovala jsem si to vždy tak pohádkově. Budu mít krásnou nádhernou rodinu a budeme žít v lásce a podpoře. Dnes tomu tak vůbec, ale vůbec není.


Dnes se cítím tak sama. Osamocená i přesto, že jsem mezi lidmi. Uvnitř mě je taková hluboká roklina, ze které volám o pomoc


Nikdo mě však neslyší!

Snažím se komunikovat! 

Snažím se věci řešit! 

Ale neúspěšně.


Uvnitř mě je jiný svět, než jak to vypadá navenek. Nedávám na venek nic moc znát. Nikdo nic nepozná, nikdo nic nevidí. Všichni si myslí, jak úžasná rodina jsme. Můj muž to dává všem najevo a já pak říkám, že to tak to není. 

Ale jakoby mi nikdo nevěřil. Vnímám z jejich reakce, jako bych já byla ta, která je nevděčná. A možná si to o mě doopravdy myslí, co já vím? A tu se ve mně objevují myšlenky…

Co když je to skutečně pravda? 

Co když to co vnímám z těchto lidí, kteří jsou mi nablízku, vypovídá něco o mně?

 Co když jsem taková jakou mě vidí ONI? 

Začínám věřit tomu, že já jsem toho všechno vina?

Věřím tomu, že za všechno můžu já?

Obviňují sebe sama?


A tady se ocitám na stěžejním bodě. Začínám zkoumat v sobě jak to skutečně mám a čemu skutečně věřím. Co skutečně žiju a jak to souvisí s projevy nemocí mého syna. Není to hned, ale cesta se mi nakonec ukazuje. Vidím ji, objevuju ji a nakonec rozpouštím vše, co se na cestě se mnou potkalo a neslouží mi. A i díky tomu uzdravuji sebe a uzdravuji i svého syna. 


A dnes mám báječného muže, který mě podporuje a miluje. Mám rodinu, kterou jsem vždy chtěla mít. A když nás přijde navštívit nemoc, vím, kam se podívat tak, abych uviděla, co nám přišla říct. Protože díky těmto životním zkušenostem se svým synem, jsem objevila tajemství, o kterém se moc v souvislosti s nemocemi dětí nemluví. A tím je poselství, které nám jako maminkám jejich nemoc přináší říct.


Tak pokud tě tento příběh zaujal, tak věř, že je to příběh ze skutečného života. Nakonec jsem přišla na to, jak to všechno vyřešit a co mi horečka mého syna přicházela říct. A že byla dost usilovná a neoblomná, to musím uznat. Nedala pokoj, dokud jsem to nepochopila. 

Chceš se také dostat do hloubky a zjistit jak zdraví tvého děťátka nebo tebe ovlivňuje tvůj současný život a tvé současné nastavení, partnerský život a to. jak smýšlíš o sobě, manželství, partnerovi, dětech a životě vůbec? Jsem tady pro tebe s konzultacemi. které tvořím pro ženy jako jsi ty. Více o konzultacích najdeš zde ➡ KONZULTACE PSYCHOSOMATIKA



S láskou Lenka